Vznik spolku Sokol a obec Podolí na přelomu 19. a 20. století 

Padesátá léta 19. století jsou v historii evropských národů zapsána jako počátek zásadních společenských přeměn. S nástupem průmyslové výroby přichází ve druhé polovině století také prudký rozvoj vzdělanosti lidových vrstev, a navíc ve společnosti sílí pocit národního uvědomění. Život poznamenaný nastupující industrializací začíná mít už také svoji druhou stránku. Je to snaha věnovat to něco málo volného času také rozvoji tělesných schopností. Tuto ušlechtilou myšlenku, která prosazovala ideál harmonického rozvíjení těla a ducha jako znovunalezeného odkazu antického Řecka začínalo praktikovat stále více nadšenců, kteří hledali možnosti společného vyžití. 

Proto v neděli 16. února 1862 vyšel v Národních listech inzerát následujícího znění: „Schůzka tělocvičné jednoty odbývá se dnes o 10. hodině dopoledne v místnostech české reálky v Panské ulici v 2. poschodí. Veškeří páni údové jakož i oni páni, jenž přistoupiti hodlají, vyzývají se k účastenství v této schůzce.“ Toto setkání, jak se později ukázalo, znamenalo založení spolku, který po dvou letech přijal název Sokol a stal se první tělovýchovnou organizací u nás a jednou z prvních na světě. 

Základní myšlenky přednesli dva duchovní otcové nového spolku. Dr. Miroslav Tyrš dal jednotě tělovýchovný program a Jindřich Fügner se postaral o finanční a organizační záležitosti. Na ustavující schůzi byl zvolen starostou J. Fügner, jeho náměstkem a později náčelníkem M. Tyrš. Zakládajícími členy byli
J. a E. Grégrové, J. E. Purkyně, J. Neruda, J. Mánes, J. Barák, E. Tonner, V. Náprstek, R. Thun-Taxis a další významné osobnosti českého života. 

Symbolem spolku se stal Mánesův prapor se sokolem v letu, který sokolové slavnostně převzali 1. června 1862 z rukou spisovatelky Karoliny Světlé. Název Sokol navrhl profesor Emanuel Tonner, který jej převzal ze slovanských hrdinských eposů, v nichž jsou bojovníci za svobodu národa nazýváni „sivými sokoly“. Spolkový pozdrav „Nazdar“ navrhl redaktor Josef Barák, tykání a oslovení „bratře, sestro“ J. Fügner (pozdrav a důvěrné oslovení později převzal také Spolek dobrovolných hasičů) a heslo „Tužme se“ přinesl M. Tyrš. Josef Mánes navrhl sokolský kroj, který později v roce 1882 upravil malíř František Ženíšek. 

Činnost spolku vycházela z výchovného programu, který byl postaven na třech hlavních pilířích. Jsou to tělesná a duševní zdatnost a především mravní  zásady, na které byl kladen mimořádný důraz. Pro rozvoj tělesné zdatnosti program obsahoval cvičení prostná a na nářadí, vzpírání břemen, zápas, šerm, plavání, veslování, bruslení a lehkou atletiku. V oblasti vzdělávání a výchovy spolek organizoval výlety do přírody, kulturní programy a šíření sokolských myšlenek. Spolu s vlasteneckým uvědoměním a antickým vzorem vyvážené osobnosti dokázal Sokol velmi brzy oslovit a zapojit do svých řad takové množství nadšenců, aby se jeho ideály mohly šířit z Prahy do Čech a na Moravu. V roce 1865 založili krajané Sokol také v Americe. 

K dvacátému výročí založení spolku byl v roce 1882 na Střeleckém ostrově v Praze uspořádán první sokolský slet, na kterém vystoupilo 80 jednot z Čech, Moravy, Slezska, Vídně, Záhřebu, Lublaně a Ameriky. Slety se potom staly nejen vyvrcholením a přehlídkou systematické činnosti jednot, ale i povzbuzením na další cestě vpřed. V období těžkých chvil našeho národa se potom stávaly celonárodní slavností a demonstrací odporu proti nastupujícím diktaturám, jako například v roce 1938 a 1948. 

Již v prvním roce činnosti přichází sokolské myšlenky do Brna a je zde také založen nový spolek. Později, dne 15. května 1892, byla založena tělovýchovná jednota Sokol ve Šlapanicích, a tak se stalo, že sokolské ideály mohly bezprostředně působit na veřejný život v Podolí. Pokusme se, proto krátce načrtnout obraz naší obce, jak asi vypadal na začátku 20. století.

Ještě ve dvacátých letech 18. století leželo Podolí na staré císařské silnici, která byla hlavní dopravní cestou z Brna do Olomouce. Vstupovala do obce ulicí Uličky, procházela Dědinou, překročila potok Říčku, vyšplhala do svahu v části dříve zvané Křičeň a opustila vesnici ve směru na Tvarožnou. Na vrcholu tohoto svahu byl v roce 1795 dostavěn zámek jako správní sídlo Velkostatku kapituly sv. Petra v Brně. Z tohoto místa bylo spravováno celé panství, ke kterému patřily vesnice H. Heršpice, Komárov, Přízřenice, Bohunice, Zvonovice, Rousínovec, D. Heršpice, Nebovidy, Hartlůvka, Cejl, Prace, Podolí, Bedřichovice, Velešovice a Ořechov. Zámek v roce 1887 prošel stavebními úpravami, při kterých byla odstraněna věž, jejíž kopule dodnes zdobí šlapanický kostel. 

Statistická čísla z přelomu 19. a 20. století dokládají, že v té době měla obec 173 domů, ve kterých žilo 1035 obyvatel, z nichž se jeden hlásil k německé národnosti a dva k židovské víře. Ostatní byli katolíci. Podolí bylo charakterizováno jako středisková a zemědělská obec s velkostatkem a místním průmyslem. Sousedé (jak si tehdy říkali) obhospodařovali celkem 590 ha, z toho pole 551, louky 17, pastviny 8, zahrady 7, vinice 4 a 3 ha lesů. Ve svých staveních chovali 69 koní, 194 kusů skotu, 161 vepřů a 2 ovce. 

V rozmezí let 1848 až 1948 jsou evidovány různé podnikatelské aktivity jako např.: pivovar, sladovna, palírna, mlýny, cihelna, výrobny cementového zboží, pily, výroba krup, kostního tuku a škrobu, dýmek a špiček, papučí, pleteného zboží. Působí zde také stavitelská firma, autodoprava, autoopravny, záložny a hotel. Pro ty, kdo opustili místní obecnou školu a chtěli vědět více, nabízela další vzdělání zemědělská pokračovací škola. Na místních lokalitách jsou odkrývány další nálezy a do archeologických análů tedy může být zanesena tzv. podolská kultura. Věřícím se plní dávný sen a k zámku na kopci vyrůstá druhá dominanta obce – chrám sv. Jana Nepomuckého. Na přelomu století zde mimo několika politických stran působila celá řada spolků, z nichž do dnešních dnů potvrdil svoji životnost pouze Sbor dobrovolných hasičů a Tělovýchovná jednota Sokol.

Založení Sokola

Okolnosti vzniku Sokola jsou spjaty s uvolněním poměrů v Rakousko- Uhersku, které následovalo po odvolání národem nenáviděného ministra Bacha. Byly zakládány různé kulturní vlastenecké spolky (jako Umělecká beseda, Hlahol či Svatobor), ale nová doba si žádala kromě oživení národní kultury i fyzickou zdatnost každého jedince, proto se tehdy velmi dařilo různým tělocvičným ústavům. Mezi ně patřil také český ústav Malypetrův, který později sehrál důležitou roli při založeni Sokola. Jedním ze cvičenců a později cvičitelů tu byl Miroslav Tyrš.

Právě v této době oslovil Tyrš české cvičence Schmidtova ústavu a získal je pro založení českého tělocvičného spolku. Spolu s Juliem Grégrem připravili znění stanov nově vzniklé Jednoty pražské a předložili je na c. k. místodržitelství v prosinci 1861.

Stanovy byly schváleny, a tak byla do Malypetrova ústavu v Panské ulici svolána na 16. února 1862 (což je datum založení Sokola) ustavující valná hromada. Dostavilo se na ni 75 členů. Starostou byl zvolen Jindřich Fügner, místostarostou (později náčelníkem) Miroslav Tyrš, členy výboru se stali Rudolf Thurn-Taxis, Rudolf Skuherský, Emmanuel Tonner, Karel Steffek, František Písařovic, MUDr. Eduard Grégr, JUDr. Julius Grégr, Jan Kryšpín, Ferdinand Fingerhut (Náprstek), a JUDr. Tomáš Černý. Dalšími osobnostmi, které sympatizovaly s novým spolkem, byli J. E. Purkyně, Jan Neruda, Josef Mánes, J. Barák a další.

Hlavním heslem, které razil Tyrš, bylo „Tužme se!", Barák navrhl pozdrav „Nazdar!", Fügner tykání a oslovování „bratře“, Mánes namaloval první prapor a skicu prvních krojů (upravených později Ženíškem). Název Sokol se poprvé uvádí ve stanovách z listopadu 1864 (dříve nebyl uveden, aby neprovokoval úřady, neboť byl převzat z názvu černohorských revolucionářů).

Rakousko-uherské úřady před válkou činnost Sokola neomezovaly. Všechny veřejné akce a výlety musely sice jednoty předem hlásit u příslušných okresních hejtmanství, ale tak činily všechny spolky, včetně německých. Po vypuknutí války narukovalo mnoho sokolů do armády. V sokolských jednotách zůstali jen starši muži, ženy, dorostenci a žáci. Ústředí ČOS si uvědomovalo, že za podporu monarchii nepřátelským Jihoslovanům se Sokol dostane do hledáčku rakouských úřadů. Svoji loajalitu Rakousku-Uhersku se snažil dát najevo zapůjčením sokoloven pro vojenské lazarety Válečnému pomocnému komitétu, pečováním dámského odboru o raněné vojáky v lazaretech a přípravou mládeže pro vojenskou službu. I když došlo 24. listopadu 1915 z výnosu rakousko-uherského c. k. ministerstva vnitra k rozpuštění sokolského ústředí ČOS, činnost sokolských jednot jako samostatných právních subjektů pokračovala. Ostražitost monarchie vůči Sokolům se brzy ukázala jako opodstatněná.

V okamžiku zahájení válečných operací se na území Dohodových mocností nacházely desetitisíce Čechů a Slováků. Část z nich byla přesvědčena, že vítězná válka proti Rakousko-Uhersku a Německu bude zároveň počátkem samostatnosti jejich národa. To vedlo k prvním pokusům o vytváření samostatných českých respektive československých jednotek. Ústřední roli ve snaze o vznik české vojenské jednotky sehráli členové pařížského Sokola. Jednotka, která byla součástí cizinecké legie, vstoupila do historie jako Compagnie Nazdar - rota Nazdar. Její název vznikl ze sokolského pozdravu "nazdar". Rota, v níž působil i František Kupka, vybojovala 9. května 1915 památnou bitvu u Arrasu. Ve stejné době jako ve Francii se aktivovali i čeští krajané v Rusku. První jednotkou se stala Česká družina. I v jejích řadách působilo mnoho sokolů. Právě v sokolském duchu bylo v České družině zavedeno tykání, oslovování "bratře" a pozdrav "nazdar". Do konce války dosáhly československé legie v Rusku, ve Francii a v Itálii počtu téměř sto tisíc mužů.
Význam sokolů pro vznik republiky ocenil i prezident T. G. Masaryk:

"Bez sokolů by nebyly legie, bez legií by nebylo Československo."

Obnovení Sokola

Na podzim 1989, tedy v době, kdy politická situace v Evropě již naznačovala pád železné opony, se začali scházet bývalí sokolští činovníci a také se začalo tajně nacvičovat na slet, který plánovalo zahraniční sokolstvo do Paříže na rok 1990. Sokol byl tedy připraven a po obnově demokracie 17. listopadu 1989 rychle obnovil svou činnost. Rozhodující byl sjezd na pražském výstavišti, konaný 7. ledna 1990, kam přišlo téměř 3000 lidí. Rychle se obnovovaly sokolské jednoty, které ale jen těžko získávaly zpět svůj majetek. Obnovené České obci sokolské se ale podařilo získat zpět své ústředí - Tyršův dům v Praze.

Tělocvičný proces v Sokole prošel velkou proměnou, protože vývoj v oblasti tělovýchovy stále pokračuje. Dřívější sokolské cvičení je dnes koncipováno jako všeobecná průprava pro děti a kondiční pro dospělé. Přibývají také nové sporty, kterých odbor sportu ČOS eviduje již kolem osmdesáti. Pokračuje se ve výchovném procesu i v kulturních činnostech. Dále se rozvíjí tradice všesokolských sletů a pořádají se i desítky velkých akcí pro členy i veřejnost.